Moje nožička
To jsem si jednoho krásného dopoledne vyšla na procházku se svojí paničkou a s Nikolasem a jako vždy, jsem se chtěla proběhnout. Panička ale nepouští Nikolase všude, páč je to střeštiprdlo a všechno loví... Nemohla jsem se dočkat, až konečně uslyším -CVAK- na Nikolasově karabině... Vyběhla jsem vstříc barzojovi a s veškerou provokací sobě vlastní jsem ho začala prohánět. Jsem mnohem rychlejší než on a moc dobře to vím. Nikolas si je toho taktéž vědom, ale nahlas to nepřizná, nerad prohrává... Dávala jsem mu na frak, ostatně jako vždy, a v tom se to stalo. Moje vipetí nožička zapomněla fungovat, podlomila se a já si dala řádně na hubičku. Ten barzojí holomek z toho měl ohromnou prču a až po zákroku paničky si začal uvědomovat, že to nesimuluju, že mě to opravdu bolí. Chápu to..., občas na paničku hraju habaďůru páč se strašně ráda chovám v náručí. Ale tentokrát to bylo vážně. Panička mě z louky odnesla ( přesně tak jak to mám ráda - v náručí ) a musela odejít do práce. Večer, když konečně přišla, mě to už tolik nebolelo, ale pořád jsem nemohla došlápnout. ,,Nic naplat pipko, ráno hurá k doktorovi¨, prohlásila panička, když jsem se jí pomalu ale jistě soukala přivítat.
V noci jsem toho moc nenaspala a panička taky ne. Ráda se převaluju, ale tentokrát to nešlo. Za čas jsem zjistila, že stačí do paničky kopnout (spíme totiž spolu) a ona mě ochotně převrací z boku na bok. Tak jsem vesele kopala celou noc!
Ráno vyvenčila nejdřív mě a pak Nikolase, pak šup se mnou do auta a hurá k doktorovi. Vůbec se mi tam nelíbí a upřímně nechápu, proč mě tam brala. Zvládla bych to sama...
Nejdřív mě doktor ..drtil.. na zemi, pak na stolku a kdyby jste viděli ty akrobatické kreace při rentgenu..., i panička nestíhala zírat! Prý naražená kyčelní kloub a zádíčka pocuchaná a v zápětí na to srovnaná do kulaté krychle. Tenhle termín jsem moc nepochopila ale co, jsem přeci je pacientka a ne odbornice na geometrické tvary... Dostala jsem dvě pidára (injekce) a se zákazem veškerého pohybu jsem ochotně opustila ordinaci. Toliko ke dni čtvrtek a pátek. Věřte nebo ne, další den jsem byla u doktora zase. A zase mě opigároval... S domluveným randetem na další den jsem znechuceně vyběhla ze dveří a se sobotou se loučila s pelíšku mojí paničky. ...Příšerný den.
V neděli mi bylo docela fajne. Zrovna jsem absolvovala pidi vycházku s paničkou, když jsem najednou zjistila, že chodím nějak divně. Vlastně to ani nebolelo, ale divný to rozhodně bylo. Pár hodin na to, přišel čas dostavit se k panu doktorovi. No, byla jsem pochopitelně nadšená..., a o to víc, když najednou slyšim paničku, jak to doktorovi všechno vypráví... To mě urazilo. Práskačka.
Naprasklá šlacha nebo co, takže mám zakázáno úplně všechno! Můžu jen chodi a to velmi pomalu... Přitom já bych tak běhala...! Jenže jakmile zrychlím, panička mě okřikuje a to nemám ráda. Takže až na pár vyjímek, jsem pořád po jejím boku a to do slova a do písmene. Jak mě to nebaví!!! Nikolas mě neustále provokuje a já mu ani nemůžu prohnat pérka. Však já mu to ještě nandám... Fakt je ten, že určité výhody to má. Tak třeba schody... Už ani nevím, co to je. Panička mě nosí nahoru i dolů. Do pelíšku mě vyzdvyhne a zase sundám, kdykoli si moje vipetí palička vzpomene..., prostě paráda!
Za pár dní, jedu k doktorovi zase. Já se z toho chlapa asi zblázním... Vůbec se mi nelíbí... Stejně ho jednou kousnu! Dal mi domů nějaké léky, které do mě panička denně souká, pěkný hnus! Vždycky mi je namatlá na piškoty (které díky tomu začínám strašně nenávidět) a myslí si, že to nepoznám... Musím ale uznat, že zádíčka už mě nebolí, o kyčli už dávno nevím, zánět mě netrápí a v noci už klidně spím. Jen ta moje nožička mě neposlouchá. Pořád mě neudrží, ale zkouším to.
Nemám z toho strach, vím že to zmáknu. Čase šlacha zesílí a zase mě udrží ale panička je z toho celá vedle sebe. Nějak se mi nedaří visvětli jí, že vlastně o nic nejde... A o tom, jaké bylo další rande s doktůrkem vám napíšu zase příště! Ahoj!